Bozena Bobakova:
BIELA DCERA
17.

Dlhe bludenie zimnou nocou znacne zmiernilo Etelinu opilost. Ked sa konecne dostala na stanicu, prave prichadzal vlak, zahaleny v oblaku pary. Oprela sa o nizke zabradlie a divala sa, ako vysypa zababusenych cestujucich. Zelezo bolo studene. Etele zislo na um detstvo, ked sa jazykom dotykala studeneho kovu a jazyk sa jej priliepal o zelezo, ach, tie stratene bezstarostne dni v drevenej chatrci za dedinou, zvady a bitky a obuvanie koni a kovanie klincov, papierove ruze na predaj, hostiny z prasiec, co gazdom odkapali na cerven, cliva ozvena toho davneho vzrusenia.
Spravila som za tie roky velky skok dopredu, ale teraz sa znova vraciam.
Cierne a zamastene, hrubymi pohyblivymi ojnicami pospajane kolesa rusna jej rastli pred ocami do obrovskych rozmerov.
Na perone sa hemzili ludia. Dva dlhe rady narastli v okamihu pri kioskoch s cukrikmi a novinami, potom sa rychlo zmensovali, nastupiste sa vyprazdnovalo, vlak prenikavo zapiskal, zafucal plucami astmatika a odisiel. Etela stala pri zabradli, hladela do tmy, v krcme hucal priboj podpitych hlasov, studeny vzduch robil dobre jej tazkej hlave.
Vtom ju ktosi chytil za laket. Lahostajne sa obzrela a ucinok alkoholu sa odrazu stratil. Uz len ty si mi chybal, pomyslela si. Citila sa trapne, ale neprijemnosti sa uz nedalo vyhnut, preto sa ani nepokusila o usmev, iba hodila plecom a unavene povedala:
- Viem, co mi chces povedat, no radsej nevrav nic.
Svagor Dominik Dujka stal pri nej ako stelesnenie vsetkeho blahobytu sveta. Tmavokavovy bulharsky kozuch a cierna astrachanova baranica, sebavedomy usmev a paliaci pohlad mierne prizmurenych oci robili z neho opravdiveho ciganskeho barona.
Etela nechcela ukazat, ako sa hanbi. Vystrela sa vo svojom osuchanom kabate, co nosievala do roboty, a pokusala sa mysliet na staru Etelu, ktora sa rada paradila a vedela vzbudit zaujem aj u prieberciveho svagra.
- No coze hladis? Chod svojou cestou a netrap sa o mna!
Drsnymi slovami sa pokusala oklamat svagra. Srdce jej horelo krivdou, velka hrca rastla v hrdle a na oci sadala cervena hmla. Nicoho sa jej neziadalo, ani svagrovej spolocnosti, ani vlastneho zivota, len Ivany. Sedemnast rokov zila s nou, jej tuzbami, radostami, snami. Nevladala pochopit, preco to bolo Ivane malo. Pripadala si naozaj ako odsudena na smrt, bez vyhladu na buducnost.
- Pod pekne so mnou domov, - povedal svagor Dujka. – Je tma, vypila si si, dlhsie tu nemozes ostat. Do rana sa vyspis a
zajtra bude vsetko v poriadku.
Trochu stitivo ju chytil za laket – istotne by to nebol urobil vo dne, ale teraz rychlo presiel s nou krizom cez peron a stratili sa v tme rozostavanej ulice.
Obchadzali priekopy v nedohotovenom sidlisku a vyhybali sa autobusom. Sli bez slova celou cestou, akoby si vobec nemali co povedat. Svagor ani nemal preco nebyt bezstarostnym a Etele sa pri mlkvej prechadzke akosi podarilo pochopit, ze akekolvek slova su zbytocne. Nijake slova tu bolest z nevdacnosti neprehlusia, tu bolest zo straty, z marnosti sebaodovzdania, z odvrhnutia lasky.
Len pri vchodovych dverach bloku povedala znovu odmietavo:
- Chod domov. Je neskoro. Naco mas ist hore? Vsetko je na figu borovu.
Ale on neposluchol. Nasledoval ju, vahavu a smutnu, po uzkych schodoch, popri otlcenej stene, ktoru krizom-krazom docmarali deti.
Pri dverach so svojim menom sa obratila k nemu este raz, zopala ruky a zamodlikala:
- Kristepane, nezozieraj ma este aj ty!
On vsak nemal s nou zlutovania, stal tam vystrety a celkom pokojny, pokym sa konecne odhodlala odomknut. Najradsej by mu bola po cigansky nagrobianila, ale mala odjakziva pred nim velky respekt. Aj nebohy Stefan naramne dbal na mienku svojho popaneneho brata. Ani Etela nikdy nechcela klesnut tak hlboko, aby ju musel svagor Dominik odsudit.
Teraz vedela naisto, ze nebude s nou spokojny.
Vedela, ze sa zhrozi neporiadku, co uvidi v jej byte.

Poviedka Ovce v zincici

Bylo nas pet. Vudcem nasim byl reckokatolicky farar R. z Telgartu, rodem Rus, velice hovorny pan. Na tento vylet do sidla povestneho hrdiny slovenskeho, zbojnika Janosika, nezapomenu do smrti...
Kralova hola byla zahalena jeste v ranni mlze a z hlubokych jehlicnatych hvozdu vychazeli kourici oblacky bilych par, ktere z dalky vypadali jako velke stado bilych ovci.
Pocatek nasi cesty byl pro mne vskutku radostny. Jeli jsme totiz na voze, jaky bylo mozno sehnati ve vsedni den v male obci Telgartu. Nekolik prohnutych prken prosteho vozu vyhazovalo nas neustale do vysky tak, ze kdyz po hodinne jizde pan farar dal navrh, abychom se provazy pripevnili k vozu, dorekl posledni slova ve vysi dvanacti centimetru, jak vypocetl nas spolutrpici geometr Zionski ze Lvova. Podotkl jsem, ze zacatek byl radostny, to proto, ze mne prestaly bolet zuby, ktere mne trapily celou noc. Na takovem voze je rozkos cestovati, kdo pry ma kuri oka, jiste si je umrtvi.
A jizdni draha byla pro nas vuz jako stvorena. Velike balvany, kousek mocalu, balvanky a blato stridaly se casto s kusy porazenych kmenu, ktere pry, jak tvrdil nas vozka, sedlak Grabuska, na jare snese velka voda dolu do udoli.
Kraj byl nadherny. Cele pasmo dumbirske zvedalo se v dali v mlze, za nami dole svetle zlute, slamene strechy chalup v romantickem telgartskem udoli horely v cervancich vychazejiciho slunce a Hron, zde jeste mala ricka, tahl se stribrnym pruhem po zelenych lukach smerem zapadnim. Nekdy chvilemi zmizel, to kdyz prevalil se pres udoli zavoj mlh, ustupujici pred slunecnimi paprsky.
Vodni para se ztracela. Zprvu jenom z udoli, pozdeji ustupovala i z lesu kolem nas a pak pocaly se objevovati horske luciny, skaly na protejsich kopcich a zanedlouho zjevila se majestatne Kralova hola se svimi lesiky kosodrevin, nizkych porostlin a se svym kulatym holym vrcholkem, ktery z dalky vypadal jako pekny hribek.
“Tam zil Janosik, horny, dobry chlapec,” pravil vozka Grabuska, ukazuje bicem pred nas, “a za hak visel” pravil po chvili mlceni, “ked len pravdu vezdy hvaril a setkym v oci.” “Ba bil sa za lud,” odpovedel teskne, upijeje si trosku slivovice. “Daleko este mamy, ej pojedem veru boze este dve hodziny a pak na vrchu za hodzinu neprejdem. To sa horni chlapci nabehali, kym presli,” dodaval starostlive, “ted ale zbojniku nevidet. Boli nedavo tu aj tam, aj z Telgartu ich bylo nekolko,” dobrak Grabuska sa pritom zardel. Od te chvile mel jsem ho v podezreni, ze i on nekdy tu a tam za mladi si zazbojacil.
“Napred pujdeme na vrcholek a pak sestoupime o neco vychodneji na salas, uz predesly tyden byl u mne baca,” pravil pan farar, “i rekl jsem mu, ze ho navstivime, aby nam na pocest uvaril ovci v zincici. To jest jidlo pro cestovatele jako stvorene. Clovek zazene tim hlad i zizen zaroven. Ostatne, doufam, bude nam chutnat. Baca rek, ze si da zalezet. Na salasi je neobycejne cisto. To jest zasluha naseho pana ucitele. Ten chodil po salasich, vysvetloval, takze nyni jiz do jejich poeticke spiny vniklo trochu kultury. I ja sam se staram o zdejsi lid. Pred 20 lety, kdyz jsem prisel sem, byl lid zde velice zanedbany, rval se atd. Nyni jiz jest vse v lepsim poradku.”
Jeste jedno vyhozeni nasi spolecnosti do vyse a mali konici stanuli. Byli sme pod vrcholkem. Grabuska jel napred k salasi a my vystupovali, vlastne zurive se prodirali spletenymi vetvemi temne zelene kosodreviny. Cim vice jsme stoupali, tim krasnejsi byl rozhled po sirem zalesnenem okoli. Nadherne ticho hostily ty temne zasmuzile hvozdy pod nami. Udoli Ztratena v dali, se svymi skalami, zdalo se byti tmavym otvorem do jakesi cerne chodby, nahore rozbourane.
Po dvouhodinovem stoupani a obdivovani se novym a novym pohledum dospeli jsme vrcholku Kralove holy.
Pred nami snezne Tatry vystupovaly se svymi rozervanymi malebnymi stity ze skupinky mensich vrsku. Cista, jasna obloha, skvostny cisty vzduch a to hluboke ticho...
Sestupovali jsme dolu k salasi. Sestup byl rychlejsi, ponevadz se nam postestilo velmi casto se kutalet po suche, dlouhe trave dolu. Tak vyborne, kluzke travy jsem nevidel. Jen jsem si trochu odrel nos.
Slava! Uz jsme na salasi. Pekna, cista salas, dumavy belovlasy baca a dva svizni valasi s vysokymi opasky, ale zli psi, pravi vlci. Pokouseli se roztrhnouti cele nasi spolecnosti jednomu po druhem ruzne castky odevu. A dobrak baca usmevave zaseptal, ze pry se s nami brzy sprateli. Vypravovali sme vselicos, az byla uvarena ovce v zincici.
Velmi jsem se podivil nad jeji chuti. Nejlepe upravena srnka nemohla tak chutnati jako takto specialita slovenskych salasi.
Pan farar vzal si pojednou bacu stranou a ptal se ho cosi. Nevsimal jsem si, oc se jedna, toliko jsem seznal, ze pan farar, kdyz se k nam vratil, byl bledy.
“Jiz se brzy stmiva,” pravil, “abychom jeli domu”. Svolili jsme. Grabuska klidne spal na voze. Trvalo chvili, nez jsme ho probudili. Pak jsme jeli.
Pan farar byl stale vice bledsi a bledsi, az to vzbudilo nasi pozornost. “Dovolte, prosim, nejste nemocen?” tazal jsem se.
Pan farar povzdychl, zbledl jeste vice a pak tresoucim se hlasem zaseptal: “Panove, ta ovce v te zincici, kterou nam predlozili, byla ovce, ktera im posla predesly tyden. Panove, to je hrozne, ale je to pravda. My jsme ji snedli. Ten chlap nestastna ji vykopal. Meli sice ovce uvarene dve, tu vykopanou pro sebe a cerstve zabitou pro nas, ale nejak to spletli...!”
Hvozdy kolem nas stoji sta let, ale jeste nikdy nevideli takovou spolecnost peti bledych lidi, jako byla nase...
Ovce v zincici, lepsi nez srnka, jest mou jedinou truchlivou vzpominkou na sidlo zbojnika Janosika.
Nestastny belovlasy baca s oblicejem patriarchy!

Hymnicka O starobe a vlasti Ked sme boli mladi a aj trocha k svetu, kazdy mal svoj elan - srdce do rozletu. Rocky pominuli, zostarla nam mladost a s nou aj spomienky, smutne i pre radost. Aj unava padla na nase ramena, nejedna choroba i nadej stratena. Vlast nasa, vlast nasa i ked ubolena, nenechaj starobu padnut na kolena. Ved sme ti sluzili, aj pre teba zili, cely plodny zivot sme ti osozili. Konaj dla zakona v mene humanizmu. Nech chmary zajtrajska nezmenia sa v tryznu. Elemir Draxler

Na jarnej prechadzke ... Snimka: Jan Kan